Jak šel čas s lesbickými filmy: Když Vivien potkala Cay…

Autor: - 30. 9. 2016

MSDDEHE EC005Mezi největší filmové klasiky z celé řady lesbických snímků rozhodně patří Pouštní srdce (Desert Hearts) režisérky Donny Deitch z roku 1985. Přestože z dnešního pohledu může tento film působit již poněkud zastarale, je stále z několika důvodů unikátní. Stačí zmínit skutečnost, že na rozdíl od jiných snímků ani jedna z hrdinek v závěru filmu nezemře.  Ženské postavy zároveň ve filmu jednoznačně převažují a  jsou zobrazeny jako komplikované hrdinky, na něž společnost často hledí skrze prsty. Kromě nich a samotného příběhu pak Pouštní srdce zaujme zejména soundtrackem složeným ze skladeb jako je například Crazy od Patsy Cline nebo Be Bop A Lula v podání Gena Vincenta. Prostřednictvím těchto a dalších písní se velmi dobře daří vystihnout prostředí a atmosféru příběhu, kdy ve vyprahlé Nevadě na konci padesátých let hledají ženy buď své životní štěstí, nebo na něj marně vzpomínají.

 

Z hlediska žánru se jedná o drama, kterému dominuje romantická zápletka mezi dvěma ženami. Hlavní postavou je Vivien Bell (Helen Shaver), která přijíždí na ranč nedaleko města Reno, aby si zajistila nekomplikovaný rozvod a uspořádala vlastní život. Jako uznávaná profesorka literatury preferuje klid a samotu. Ani jednoho se však nedočká. Hned po svém příjezdu se seznámí s majitelkou ranče Frances Parker (Audra Lindley), která propadá alkoholu, patetickým vzpomínkám na zesnulého manžela a žárlivě se upíná na nevlastní dceru Cay (Patricia Charbonneau) – mladou sochařku přivydělávající si prací v kasinu. Právě ta udělá na Vivien největší dojem. I přes věkový rozdíl se obě ženy velmi rychle sblíží, což nakonec přeroste ve skutečný milostný vztah. Ten ovšem naráží nejen na všeobecné pohoršení, ale také na pochybnosti obou žen. Zatímco Vivien bojuje s racionálním zvažováním celé situace a s obavou ze společenského zavržení, Cay odmítá skrývat své city a podřizovat se diktátu společnosti.
DESERT HEARTS, Patricia Charbonneau, Helen Shaver, 1985 Tato nejistota nakonec vyústí loučením na vlakovém nádraží, které však zároveň předznamenává možnost slibné budoucnosti obou hrdinek. Vivien nastupuje do vlaku stejně, jako z něj na začátku vystoupila. Nyní je však svobodnou ženou se zcela novým pohledem na svět, která slovy „chci dalších čtyřicet minut s tebou“ vybízí Cay, aby s ní jela na další zastávku. A kdo ví, možná ještě dál.