QUEEREPORT: přístup vybraných britských muzeí k historii tamního LGBT+ hnutí

Ondřej Moučka - 17. 9. 2017

Fenomén soft power v kontextu české a zahraniční muzejní kultury

V květnu jsem v rámci účasti na projektu studentské grantové soutěže IGA s názvem Fenomén soft power v kontextu české a zahraniční muzejní kultury navštívil spolu s dalšími řešitelkami projektu několik muzeí na severu Anglie – Imperial War Musem North a People‘s History Museum v Manchesteru a dále Museum of Liverpool, International Slavery Museum, Merseyside Maritime Musuem a Tate Liverpool v Liverpoolu. Předmětem bádání je tzv. soft power – „měkká moc“, kterou poprvé popsal americký politolog a teoretik mezinárodních vztahů Joseph Nye Jr. v 80. letech 20. století. Jde o schopnost aktéra ovlivnit jednání ostatních, na rozdíl od hard power využívající nátlak, pracuje soft power s přitažlivostí. Zatímco hard power uplatňuje vojenskou sílu a finance, soft power pracuje s myšlenkami, poznatky, hodnotami a kulturou. Soft power muzea/galerie potom odkazuje ke schopnosti ovlivnit mínění široké veřejnosti a konstruovat společenské a kulturní reality.

Doklady o využití soft power muzeí v minulosti můžeme spatřovat v tom, že výběrem a způsobem prezentace určovala umělecký diskurz, posvěcovala existující společenské a kulturní rozdíly, a také obhajovala akviziční praktiky, které byly součástí kolonialismu. Muzea přispívala k vlastenectví v zemi, posilovala a ideologickou a politickou moc vládnoucí síly. Jako příklad využití soft power můžeme uvést i socialistický realismus, sloužící k šíření socialistické ideologie, nebo také legitimizaci evropocentrického pohledu na ostatní kultury, což se projevilo ve vizualizaci evolučního žebříčku, na jehož vrcholu stál bílý evropský člověk, přesněji řečeno bílý evropský muž.

Současná muzea již nemohou předkládat interpretace sbírkových předmětů či příběhů k nim vytvořených v 19. století, klade se důraz na to, aby nabízela vícevrstevné nahlížení na témata a více úhlů pohledu, na aktivní komunikaci a aktivní práci s návštěvníky. Muzea by si měla především uvědomit odpovědnost a důležitost role, kterou zastávají. Otevíráním aktuálních témat či problémů by měla muzea držet krok nejen s technologickým, ale i politickým a společenským vývojem. Měla by vést k otevřené debatě i na kontroverzní témata, měla by prezentovat jiné než mainstreamovými médii preferované názory a postoje, a vést tak ke kritickému myšlení. Neměla by se bát jít proti většinovému názoru a zaujmout nezávislý, ale informovaný postoj.

Britská muzea a historie LGBT+ hnutí

Co se týče výše zmíněných navštívených muzeí, naprostá většina expozic byla značně interaktivní, vybízela k aktivnímu zapojení návštěvníka. Hojně byly přítomné také audio i video nahrávky s autentickými výpověďmi vztahujícími se k danému tématu či historické události. Jedním z důležitých rysů bylo též to, že muzea neprezentovala vývoj společnosti z jediného úhlu pohledu, ale usilovala o nahlížení z různých perspektiv, mimo jiné i o vcítění se do pozic příslušníků různých menšin. I historie tak, jak ji známe z učebnic dějepisu, není ostatně objektivní do všech důsledků, neboť je koneckonců popisována z pozice bílého evropského muže. Příslušníci jiných skupin, ať už mluvíme o neevropských přistěhovalcích, LGBT+ komunitě nebo také ženách, ji ovšem zažívali jinak, s jinými mezníky, těžkostmi či důležitými okamžiky. Tento přístup tak nabízí komplexnější pohled na společnost, nutí zamyslet se nad životními podmínkami různých skupin obyvatel, přispívá k přijímání diverzifikované společnosti se všemi jejími pestrostmi.

Ve většině muzeí byly buď speciální popisky označující exponáty, které nějakým způsobem souvisí s LGBT+ hnutím, či přímo části expozic věnované genderovým a sexuálním minoritám. Hned ve vestibulu People’s History Museum nás přivítaly ze stropu visící cedule (viz. hlavní fotografie) s aktivistickými slogany a hesly, jež byly součástí výstavy Never Going Underground: The Fight for LGBT+ Rights, výstavy, která připomíná 50. výročí dekriminalizaci mužské homosexuality a na níž se jako kurátoři podíleli mimo jiné i členové místní LGBT+ komunity. Název odkazuje na kampaň proti zákonu zakazujícímu „propagaci homosexuality“, která se stala jedním z největším bojů za LGBT+ práva v Manchesteru.

V expozici věnované historii pracujícího lidu a vývoji lidských práv byly speciální žluté popisky Never Going Underground, které vysvětlovaly, jak se daná muzeálie vztahuje k vývoji LGBT+ hnutí v Británii. Použití těchto popisků musela zajisté předcházet důkladná analýza a zkoumání celé sbírky tak, aby popisky přinesly relevantní a ucelený pohled na historii queer hnutí, a zároveň aby poskytly onen jiný úhel pohledu na konkrétní událost či osobnost, a v neposlední řadě na to, jak společnost, politika a aktivismus ovlivnily vývoj genderu a sexuality.

Také v Museum of Liverpool byly v části novodobé historie města v rámci myšlenky „Liverpool tvoří lidé, kteří v něm žijí“ věnovány sekce různým menšinám – irským přistěhovalcům, kteří měli vliv na místní přízvuk, ale i dalším přistěhovalcům a potomkům černošských otroků, ženám a queer minoritám. V expozici tak visela duhová vlajka a byla zde celá řada exponátů týkajících se přelomových okamžiků, jako například jedno z prvních uzavřených registrovaných partnerství, transžena, která jako jedna z celosvětově prvních osob podstoupila chirurgickou změnu pohlaví, vyznamenaná královnou titulem MBE (Member of the Order of the British Empire) za boj za rovnoprávnost transgender osob, či autentické výpovědi o podobě a vývoji „gay“ života v Liverpoolu.

V jedné z průchozích expozic byla také vitrínka upozorňující na nový projekt Pride & Prejudice (s podtitulem Bringing stories out of the closet), pro který právě probíhalo mapování a analýza sbírek muzea, aby byly identifikovány předměty související s LGBT+. Jde o podobný projekt, jako žluté popisky v People’s History Museum v Manchesteru, který má poskytnout nové souvislosti a komplexní pohled na vývoj tamního queer hnutí.

Největším překvapením pro mě byla gay instalace v námořnickém muzeu (Merseyside Maritime Musuem), kde jsem mezi exponáty většinou technického rázu takto zaměřenou expozici nečekal. Sekce s názvem Hello Sailor! Gay life on the ocean wave byla ovšem naprosto logická, vzhledem k informacím, které přinášela – totiž že gay muži byli běžnou součástí personálu velkých zámořských lodí, někdy dokonce součástí značnou (na některých lodí byla gay komunita velice početná, a ačkoli byla homosexualita na moři trestná až do roku 1999, prostředí plaveb umožňovalo otevřený gay život). V expozici byla zajímavá fakta o tom, jak se gay mužům na těchto lodích žilo a pracovalo, ale také o slangu, který vyvinuli původně jako šifrovaný jazyk pro hovory mezi sebou, jež se potom šířil z přístavních hospod dále, a o mnohdy krušném návratu do pevninské reality, která nebyla tak tolerantní jako prostředí na lodích (lodě byly mikrosvětem samy pro sebe, kde všichni museli táhnout za jeden provaz a nebyl prostor pro předsudky, netoleranci či homofobii). Součástí byla replika kajuty gay muže-zaměstnance lodi, která byla směsicí mužského a ženského šatníku, neboť někteří bavili hosty i zbytek personálu vystupováním v ženských šatech. Tento „gay koutek“ byl pro mě pomyslnou třešničkou na dortu nečekaných queer expozic a muzeálií.

Ve většině muzeí byly také sekce věnované ženám a feministickému hnutí, ať už v Imperial War Museum North v Manchesteru, kde byla část expozice „ženy ve válce“ popisující zapojení žen do válečného dění, nebo rozsáhlá expozice feminismu, včetně propagandistického materiálu proti „sufražetkám“ v People’s History Museum (taktéž v Manchesteru) či sekce ženského hnutí v Museum of Liverpool, která zde byla po boku sekcí věnované LGBT+, černochům a dalším, jakožto lidem, jenž tvořili a tvoří Liverpool.

Na celé zkušenosti oceňuji snahu muzeí přinášet nové skutečnosti a souvislosti a nabízet jiné úhly pohledu, které přispívají k vcítění se do situace příslušníků jiných skupin, pomáhají identifikovat se pestrému spektru návštěvníků s viděnými předměty či získanými informacemi, k čemuž přispívá i hojný výskyt interaktivních a zážitkových exponátů. Vzhledem k tomu, že jde většinou o státní instituce, často s volným vstupem, jsou dostupná široké veřejnosti, rodinám s dětmi, které se tak od malička setkávají s diverzitou. Mohlo by se zdát, že „nálepkování“ muzeálií queer popisky podporuje škatulkování, ovšem takto označené exponáty doplněné relevantními informacemi jsou potřebné a naopak přinášejí ucelený pohled na vývoj LGBT+ hnutí, mnohdy v netušených souvislostech. Mapování a analýza sbírek tak odkrývá nové úhly pohledu nejen pro většinovou společnost, ale také pro příslušníky queer komunity samotné. Zodpovědné prezentování (byť někdy kontroverzních) skutečností přispívá nenásilnou formou k povědomí o odlišnostech, k jejich respektu a otevřené společnosti. Posláním muzeí by přece mělo být šířit vzdělání a osvětu, kde jinde by se tedy měli občané dozvídat nové informace a získávat podněty k zamyšlení nad jinak viděnými souvislostmi.

Rád bych tímto poděkoval hlavní řešitelce projektu – Janě Jiroutové – za uskutečnění výzkumné cesty a za poskytnutí podkladů k první části textu.